Stanislav Mikiska: Některé dívky, které jsem v sanitce vozil, už jsou babičky
1. 12. 2020Když se v roce 2017 objevil na facebookové stránce Fakultní nemocnice Olomouc příspěvek o svérázném blahopřání řidiči sanitky Stanislavu Mikiskovi k padesátinám, pod příspěvkem s nazdobenou sanitkou a malými gratulanty s „kyticemi“ z klobás a salámů okamžitě začaly naskakovat desítky srdečných a dojatých přání a vzpomínek dětí, z velké části již dospělých, a jejich rodičů. Usměvavý muž, kterého všichni znají jako Standu, totiž vozí k různým vyšetřením či výkonům po areálu největšího zdravotnického zařízení na střední Moravě právě pacienty Dětské kliniky. A malí pacienti jsou jeho pasažéry už déle než třicet let! Do FN Olomouc totiž nastoupil prvního máje 1988.
Saniťákem se stal hned po maturitě na gymnáziu. V novinách našel inzerát, že hledají řidiče u záchranky, tak se přihlásil. „Pracoval jsem tam zhruba dva měsíce a pak jsem šel na vysokou. To mě moc nebavilo, takže jsem se chtěl vrátit zpátky. Jenže moje místo už bylo obsazené,“ vzpomíná Standa Mikiska na začátky své saniťácké kariéry. Když se proto dozvěděl o volném místě ve Fakultní nemocnici Olomouc, bylo rozhodnuto. Začínal tu u dospělých pacientů, ale nejvíce jej bavilo jezdit pro novorozenecké oddělení a dětskou kliniku. „Vzhledem k renomé a specializaci našeho novorozeneckého oddělení jsme sváželi malé děti z celé Moravy. Líbilo se mi to natolik, že po nějakém čase jsem si to s kolegou prohodil - já šel na dětskou kliniku a on šel místo mě do služeb,“ popisuje svou cestu k dětským pacientům. Na jeho zařazení se nic nezměnilo ani v roce 1996, kdy si převozy malých pacientů z celého regionu převzala záchranná služba. „Původně jsme byli pro dětskou kliniku vyčlenění celkem čtyři. Dnes už jsem zůstal sám,“ doplňuje.
Co vlastně jeho práce obnáší? Jsou to transporty dětí na podrobná vyšetření na jiných pracovištích rozsáhlého areálu fakultní nemocnice. „Kromě rentgenu nebo ultrazvuku totiž na klinice není potřebná diagnostická technika. Dříve jsme děti vozili taky na operace do chirurgického monobloku nebo původně i do budovy Franze Josefa, protože přímo na klinice byl jen nevyhovující a malý operační sál,“ popisuje svou náplň práce.
Jeho pracovní nástroj je proslulý mezi pacienty i zaměstnanci nemocnice – všichni jeho vůz znají jako „plyšákovou sanitku“. Plyšové hračky rozvěsil všude, kde to šlo. „Chci, aby bylo prostředí pro děti trochu přívětivější, aby mohly na chvilku zapomenout na to, že jsou v nemocnici. Je to pro ně zpestření. Některé plyšáky jsem dostal od dětí, od pacientů, některé jsou ještě od mých kluků, ale většinou jsou to hračky, které na klinice zůstanou,“ vysvětluje táta čtyř dětí. „Mám tři kluky, dva dospělé, třicet a sedmadvacet let, nejmladší má devět a dcerku z druhého manželství. A nejstarší syn se potatil, jezdil se sanitkou nejdříve tři roky v nemocnici a teď jezdí čtyři roky pro záchranku,“ dodává s hrdostí Standa Mikiska. Plyšáci ale rozhodně nejsou jediný důvod, proč jsou Standa a jeho sanitka mezi pacienty i zaměstnanci legendou. Je to především jeho vstřícný a vždy pozitivní přístup, na který všichni jeho pasažéři rádi vzpomínají. A že jich za těch více než třicet let je! „Zkusil jsem to zhruba spočítat a převezl jsem víc než sto padesát tisíc dětí. Takže celou Olomouc,“ směje se Standa Mikiska, který nemocným dětem pomáhá i ve volném čase. Jako dobrovolník se podílí na činnosti sdružení Šance Olomouc, které od roku 1992 pomáhán dětem s hematologickým a onkologickým onemocněním a jejich rodinám.
Vhledem k jeho popularitě není divu, že se k němu jeho někdejší cestující hlásí. Že je spousta z nich rodičů vlastních dětí, je jasné, ale dokonce se mu už stalo, že se k němu hlásily dvě nebo tři dámy, které už byly babičkami. Na některé příběhy si přitom pamatuje velmi intenzivně. Například na malého chlapce, který vypil louh a měl tracheostomii. „Byl u nás hospitalizován celkem 996 dnů! Teď už má asi šestnáct, chodívá na kliniku na kontroly. A protože tehdy kvůli tracheostomii nemohl mluvit, musel se naučit znakovou řeč. A my jsme se ji s kolegou učili taky. K tomu jsme ho učili ještě naši chlapskou řeč,“ směje se Standa Mikiska. Potkává se třeba i s dnes již devatenáctiletým mladíkem, který byl nemocný leukémií. „Vozil jej na vyšetření, vždy u něj sedávala maminka, četla mu pohádky. Uzdravil se a hlásí se ke mně vždycky, když mě potká,“ popisuje. Občas se mu stane, že si na svého pasažéra nevzpomene vhledem k času, který od jeho hospitalizace uplynul. „Před několika lety mi nějaká dívka radostně skočila na záda a já v první chvíli vůbec netušil, o koho jde. Až po chvíli jsem zjistil, že jsem ji v jejích pěti letech vozil. A ona si mě ještě po čtrnácti letech pamatovala a měla velkou radost, že mě vidí,“ vzpomíná. V poslední době jej nejvíce potěšil chlapeček, který po neurochirurgické operaci dostal za odměnu plyšovou hračku a na otázku, jaké jí dá jméno, odpověděl „Standa“. „Tak to mě dostal, to pro mě byla pocta,“ přiznává.
Ne všechny příběhy ovšem končí šťastně. Standa Mikiska se ale snaží nepouštět si těžkost některých osudů příliš k tělu. „Medicína za těch třicet let neuvěřitelně postoupila. V poslední době mám například větší strach z úrazů, třeba při jízdě na kole bez přilby, než z onkologických diagnóz. Stále se ale pochopitelně objevují smutné konce. Jenže já nemůžu příliš myslet na diagnózy dětí, které vozím. Snažím se je trochu zabavit, aby se nebály a aby na to nemusely myslet. A snad se mi to aspoň trochu daří,“ uzavírá skromně Stanislav Mikiska.
Galerie
